Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Říjen 2010

Na východní frontě zatím klid

25. října 2010 v 11:41 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Šilheřovice - Když potomci Felixe Lipinského ze Šilheřovic objevili v jeho pozůstalosti německy psanou knihu, netušili, co vlastně obsahuje. Až od antošovického kronikáře Valtra Čuraje se dozvěděli, jakou vzácnost drží v ruce. Byly to ručně psané výňatky z dopisů, které jejich otec posílal z fronty své ženě Otýlii během celé 2. světové války. Průběžně, co čtyři dny. Jako obyvatel Hlučínska, které bylo v roce 1938 připojeno k takzvanému Altreichu, musel v roce 1939 narukovat do německé armády. Měl štěstí, jako jeden z mála přežil nejen celých pět let válečných hrůz, ale také zajetí.
"Své ženě Otýlii psal z fronty dopisy co čtyři dny. Tyto originály se již bohužel nezachovaly, ale když se z války vrátil domů, sepsal tuto zkrácenou verzi. Vznikl tak hodnověrný záznam z válečného tažení do Ruska v letech 1941 až 1945," vysvětloval Čuraj.
Felix Lipinský se vyučil řezníkem a první zkušenosti s vojnou získal v Československé armádě. Zde dosáhl hodnosti podporučíka. Když ho v devětadvaceti povolali do wehrmachtu, tato hodnost mu zůstala. Narukoval k pionýrům na ochranu hranic a pak ho nasadili na západní frontu do Holandska a Francie. Po napadení Sovětského Svazu byl převelen na východní frontu, přímo do přední linie směřující na Moskvu.

wehrmacht
Vojáci wehrmachtu před odjezdem na východní frontu.

16. srpen 1941:
Vstoupili jsme na ruské území. Zjistili jsme, že zde žijí velmi chudí lidé. To jediné co mají je mléko a vejce. Žijí z toho, co jim příroda poskytne. Cukr, káva a čaj jsou pro ně neznámé věci. Jídlo jedí dřevěnou lžíci z hliněných nádob. Nože si musí nechat ukovat u kováře, kožené boty neznají.
25. srpen 1941
Zima zde přichází nějak brzy. Už nám mrznou nohy. Obilí ještě ale stojí ve snopech na poli.
Doufám, že války do zimy skončí. Bez kožichu se tu nedá vydržet. Místní lidé v něm chodí celý rok. Lítají bosí, ale kožich nesundají. Polí je tu hodně, ale lidé jsou chudí. Žijí tu jako ve středověku a kolem vidíme jen bídu a nouzi.
10. září 1941
Celý den jsem sháněl nějaký dobytek. Najezdil jsme autem šedesát kilometrů, a přivezl jen jedno tele. I dobytka už ubývá.
21. září 1941
V noci nemůžu spát. Žerou nás štěnice. Lepší je spát s koňmi ve stodole, než v teplých místnostech. Tam jsou štěnice přemnožené.
3. října 1941
Postupujeme dál k vesnici Bjeloje. Je to ještě mnohem horší. Kromě štěnic se přemnožily i vši.
10. října 1941
Postoupili jsme o sto dvacet kilometrů do obce Bjeloje a zítra pojedeme dále. Válka se pomalu chýlí ke konci. Během týdne jsme postoupili značně dopředu.
12. října 1941
Začíná tuhá ruská zima a mrazy zesilují. Vypadá to jako u nás v prosinci. V rádiu hlásili, že ruská armáda je v rozkladu."
14. října 1941
Myslím, že válka tento měsíc skončí. Jinak těžko přežijeme. Zima je stále horší a přibylo sněhu.


Koho vyprávění vojáka zaujalo, může další pokračování, až do konce války najít na mém blogu vždy přesně v ten den, kdy je Felix Lipinský napsal.

Strašidla vyjdou do ulic

14. října 2010 v 9:46 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Bolatice. Hrůzostrašná stvoření i milá strašidýlka ozářená světýlky vyrazí v úterý 26. října do ulic Bolatic. Sraz je v půl šesté večer u kulturního domu a za doprovodu dechovky průvod projde obcí na fotbalové hřiště. Tam strašidla i diváky čeká ohňostroj a ohňová show.

Rebel, s nezapomenutelným humorem

12. října 2010 v 11:14 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Kravaře. Kdo se někdy v životě setkal s historikem, doktorem filosofie, numismatikem a ředitelem kravařského Zámeckého muzea Erichem Šefčíkem, dodnes vzpomíná na jeho svérázný humor. I když odmalička bojoval s různými neduhy a nemocemi, málokdy si postěžoval. Naopak, vždy těm kolem rozdával dobrou náladu a dokázal je rozesmát. Sám sebe prohlašoval za rebela a Kravařští si ho vážili, protože se nebál říct svůj názor. I když mnohdy stál sám, proti většině. Proto mu také v každých obecních volbách místní lidé dávali svůj hlas a jeho jméno se po třináct let objevovalo na seznamu kravařských zastupitelů. Právě patnáctého října uplyne od smrti této známé osobnosti Hlučínska šest let.

Erich Ševčík
Erich Ševčík (vpravo) přijímá od tehdejšího starosty Hlučína Petra Adamce vyznamenání Cypriana Lelka. Starostové obcí Hlučínska mu jej udělili jako uznání za propagaci Hlučínska.

My už jsme v EU dávno

Jeho svérázný humor poznali v době, kdy se česká republika připravovala vstoupit do EU i účastníci Regionálního dne na Opavsku. Tehdy několik desítek pražských novinářů, majitelů cestovních agentur a úředníků České centrály cestovního ruchu se zájmem naslouchalo jeho
poutavému výkladu o historii kravařského zámku. Zakončil jej slovy: "Vy tam v té Praze se pořád bojíte, aby nás vzali do Evropské Unie. To my na Prajzske strach nemáme. My už tam totiž dávno jsme. U nás už má totiž každý německé občanství," prohlásil pěkně nahlas Erich Šefčík překvapeným Pražákům.
Zvláštní byl už jako dítě po narození. Protože se tak stalo v roce 1945 v rodině na Hlučínsku, byl tři roky bez státní příslušnosti. "Rok po mém narození mi zemřela matka a vychovávaly mě dvě starší sestry a později nevlastní matka. Z jejich vyprávění vím, že mě jako miminko vozily v kočárku označeném velkým N (označení pro Němce).

Jeho škola byla v nemocnici

Další jeho raritou bylo, že přestože vystudoval vysokou školu, neabsolvoval celou základní školu jako ostatní spolužáci. Prostě to nestihl. Léta od svých deseti let až do konce gymnázia totiž střídavě prožil po různých nemocnicích. "Má žena tvrdí, že následky jsou občas vidět. Když vypisuji cestovní příkaz, hodiny strávené na cestě si počítám na prstech a slovní úkoly o pohybu jsou pro mě dodnes španělskou vesnicí. Dodnes je mi úplně fuk, za jakou dobu a jakou rychlostí se přemístí vlak z bodu A do bodu B," prozradil o sobě Erich Šefčík.
Posledních devět let svého života věnoval propagaci Hlučínska. Jeho zásluhou se podařilo založit na kravařském zámku muzeum a hned po roce tam instaloval i stálou expozici. Ta přibližuje život jeho tehdejších majitelů v polovině 18. století, ale také život prostých venkovských lidí ve druhé polovině 19. století.

Starostové ho vyznamenali


Za dobu, kdy stál v čele tohoto regionálního muzea, dokázal vydat přes třicet odborných publikací. Například o dějinách obcí Chuchelné, Bolatic, Chlebičova a Kozmic.
Jedna z prvních vydaných knih byly Pečeti a znaky obcí na Hlučínsku. Historií Hlučínska se zabývá Válečná kronika Opavska a velmi úspěšná byla kniha Viléma Plačka Prajzáci aneb k osudům Hlučínska. Několik publikací informuje o kravařských památkách, spolcích i institucích.
Pod záštitou kravařského muzea vyšla také kniha Josefa Kšici Lidové písně z Kravař a kravařské básnířky Lidie Rumanové Mluva a pořekadla z Kravař a okolí. Kravařští nezapomněli ani na kravařskou rodačku Ludmilu Hořkou a vydali znovu její dvě knihy Národopisné paběrky z Hlučínska a sbírku básní pod názvem Tesknice. Poslední vydaná kniha vyšla pod názvem Nejstarší dějiny Hlučínska.
Za kulturní, publikační a osvětovou činnost, mu starostové Hlučínska v roce 2004 udělili medaili Cypriana Lelka. Se svým nezaměnitelným humorem to tehdy komentoval slovy: "Tak to mám důkaz, že už jsem zasloužilý stařec. Vždyť právě takoví se vyznamenávají," vtipkoval.

Ukázal cestu druhým

Za svůj největší úspěch Šefčík považoval to, že ukázal cestu i sousedním obcím. Podobné expozice jako v Kravařích vznikly v Bolaticích, Velkých Hošticích a v Hlučíně.
Jak sám přiznával, často v životě hledal změnu a nesnášel rutinu. Rád se také pohyboval ve společnosti dam a slečen. Jedno by však nikdy neměnil - svou manželku. "Vydržel jsem s ní bez přestávky dvaatřicet let a už na tom nic měnit nebudu." říkával svým známým.
Jako historik spolupracoval s různými odborníky a institucemi i v cizině. Přesto se nikdy netajil s tím, že pochází z Hlučínska a že jeho rodiče byli prostí lidé, kteří mu umožnili vystudovat vysokou školu. "Každému z nás čouhá z bot sláma z jeho rodné hroudy. Jen mnozí na to zapomínají," říkával Erich Šefčík.   

Kdo byl Erich Šefčík
PhDr. Erich Šefčík se narodil v Kravařích v červenci 1945 jako třetí dítě a jediný syn. Rok po jeho narození zemřela jeho matka a vychovávaly ho dvě starší sestry Edeltrauda a Anděla. V roce 1947 se otec znovu oženil, a do rodiny přibyla další sestra Brigita. Své dětství strávil po nemocnicích. V ranném věku se na jeho zdraví podepsala nedostatečná lékařská péče po druhé světové válce, takže svá školní léta prožíval v nemocnicích a léčebnách ve Městě Albrechticích a Darkově u Karviné. V letech 1959
až 1963 studoval na hlučínském gymnáziu a v roce 1968 zakončil studium na Masarykově univerzitě v Brně.
Se svou ženou Janou bydlel v Kravařích a rok před svou smrtí vystrojil svatbu oběma svým synům.

Kravařští, vzhůru ke světlejším zítřkům

12. října 2010 v 10:20 | Liana Melecká |  názory
Čím více se blíží termín komunálních voleb, tím více houstne nervozita mezi kandidáty, kteří už okusili jaké je to vládnout městům a obcím, i jejich loajálními úředníky. Kandidáti napříč politickým spektrem (velmi oblíbené rčení posledních let) se snaží své voliče získat různě.
Ti co kandidují poprvé vyráží mezi prostý lid před nákupní centra, aby si lidé uvědomili, do které rodiny ony tváře zařadit. Ti, co už mají na radnici nějaká ta léta odsezena, shlížejí na své voliče z obrovských bilbordů, štamgasty si kupují za štamprli v místních hospodách, zavítají do klubu důchodců, zahrádkářů i holubářů, někteří dokonce párkrát usednou i do kostelních lavic.
Nedávno mě zaujal předvolební průzkum Deníku, kde měli lídři na starostu shrnout své volební sliby do jedné věty. Současný starosta Kravař za ODS Andreas Hahn slibuje likvidaci bioodpadu a nové náměstí. Mimochodem náměstí je ve skutečnosti pouhá ulice s názvem Náměstí.
Jan Skřeček (ČSSD) by rád zlepšil komunikaci úřadu s lidmi. Vize současného místostarosty Aloise Hadamczika (Nez.) není pro Kravařské žádnou novinkou. Rozvíjení sportovních, kulturních i podnikatelských aktivit už tam probíhá několik let. Otázkou je, kolika podnikatelů se to týká. Kupodivu nového lídra lidovců Martina Weczerka, se stejně jako stálici komunistů Františka Peterka, novinářům kontaktovat nepodařilo. Takže nejzajímavější nabídka zazněla od nově vzniklého seskupení mladých. Jejich uchazečka o post starostky Sandra Rostková chce nejen zlepšit komunikaci mezi úřadem a lidmi, zajistit více možností pro podnikání, ale také se pustit i do boje s korupcí a zprůhlednit zadávání veřejných zakázek. Že by se Kravaře opravdu vydaly novým směrem s Novou silou?  Kravařští, v sobotu je to ve vašich rukách. 

Oktoberfest? Lederhose, dirndl a moře piva

5. října 2010 v 13:31 | Liana Melecká |  články
Mnichov. Když na kravařský Odpust přijížděli místní emigranti, kteří se usadili v Bavorsku, srovnávali ho s mnichovským Oktoberfestem. Ve skutečnosti je to jako srovnávat obra s trpaslíkem, ale přece jenom mají obě akce jedno společné. Všichni "význační" musí být na obou akcích co nejvíce vidět.
oktoberfest
Kdo minulé tři týdny zavítal na mnichovské Theresienwiese (Theresiánské louky), měl dojem, že je někde na bavorské vesnici. V obrovském davu se míjeli pivem odkojení bavorští tatíci, jimž kožené kšandy s "mostem" jen stěží zakrývaly mužské břicho, fešní štíhlí mladíci v bílých podkolenkách pokukovali po dívenkách, které i v sychravém podzimním dni dávaly na obdiv svá odhalená prsa podepřená silně vycpanou pusch - up podprsenkou.

bavoráci1

Atrakce jen pro odvážné

V nedělním dopoledni se posouvá obrovský dav lidí. Mezi stánky a od jedné pouťové atrakce ke druhé. Obrovský jeřáb spouští přikurtované odvážlivce z několika desítek metrů dolů a zase nahoru, jiní ječí na obří horské dráze, či se přetáčí hlavou dolů na obří
centrifuze.
Zaujala mě vodní dráha, kde lidé nasedají do kánoí a zatímco jim starý zlatokop vykládá své příběhy, vynoří se z vedlejšího sudu hlava sviště a zákeřně všechny pokropí vodou.
Vše samozřejmě doplňují stánky s různými specialitami. Velká naběračka na průčelí láká do polévkového stanu a kdo s pitím litrových mázů teprve začíná, si ho může poručit u baru na pivním kolotoči.
Řízná pochodová hudba mě přilákala do hlavní uličky. Právě včas. Do pohybu se dává krojovaný průvod reprezentující jednotlivé pivovary, které mají na výstavišti postavené své Bierzelte (pivní stany). V čele každé skupiny kráčí majitel pivovaru s manželkou, jak jinak než v bavorském kroji.

Místo ve stanu jen na objednávku

Kručící žaludek mě upozorňuje, že je čas oběda. Vydávám se proto prozkoumat pivní stany. V tom prvním se mi líbí. Je nádherně vyzdobený, na stolech jsou bílé ubrusy a uprostřed nachystaná dřevěná plata se zeleninovými předkrmy. Po chvíli pochopím, že stoly s ubrusy jsou pro ty, co si stoly dopředu rezervovali a pro ty nepřipravené je část stolů na okraji, bez ubrusů, jenže rovněž beznadějně obsazené.

vestanu 2
Snažím se zachytit fotoaparátem co nejvíce z atmosféry uvnitř, když se ale párkrát málem srazím s uštvaným číšníkem běžícím s šesti mázy v každé ruce (nechápu, jak to zvládnou), raději vycouvám ven. Tam obdivuji nádherné čtyřspřeží
v barvách pivovaru, které přiváží vůz plný dřevěných sudů s pivem.
Poté co zjišťuji, že v dalších stanech je situace stejná, jen hluk a průvan z otevřených vchodů větší, stoly už bez ubrusů a předkrmů, s mázy silně pod míru a kuřaty očividně ne horkými, raději vycouvám ven.
koně


Rozhoduji se vynechat oběd a zamířím do Käfer-Zeltu (kavárna ve stanu). Naštěstí je zatím poloprázdná. Je tam teplo a zatímco popíjím z konvičky výbornou kávu a pochutnávám si na specialitě místního cukráře, můžu si v klidu prohlédnout velké nástěnné obrazy mapující historii Oktoberfestu.





Slaví jako za časů prince Ludvíka

Ten Mnichované slaví už dvěstě let a vše začalo v roce 1870 svatbou korunního prince Ludvíka s princeznou Teresou. Aby bylo posezení u piva příjemnější, začínají oslavy už koncem září a ty letošní skončily právě včera.
ve stanu3
Po dobré kávě se rozhoduji, že pivo a bavorské speciality ochutnám až večer, přímo v některém domovském pivovaru. Opouštím lidský rumraj a vychutnávám si podzimní slunce na lavičce u Čínské věže v Anglickém parku.
Teprve k večeru mířím do největšího mnichovského pivovaru Augustiner Brȁu, přímo v centru města. Když ale vidím frontu turistů před vchodem, trochu mě přejde optimismus. Můj průvodce osloví číšníka svou spisovnou němčinou a máme vyhráno.

Pozor na srážku s číšníkem

Obrovským, sálem narvaným lidmi nás vede k velkému stolu a usadí ke skupince japonských turistů. Usměvavá šenkýřka je u nás během pár minut. Jsme v Bavorsku, tak vybíráme z místních specialit a než se nadějeme, máme před sebou kus grilovaného selátka s bavorským knedlíkem a k tomu Krautsalat (studený zelný salát se špekem). A samozřejmě máz místního piva. Jen co se trochu rozkoukám, vydávám se na průzkum.
Zjišťuji, že stejně obrovský sál je hned vedle a ještě několik dalších na ně navazuje. Obdivuji obrovský lustr s velkými krojovanými figurínami a v duchu lituji uštvaný personál. Proč je chodba spojující kuchyň s myčkou nádobí posypaná silnou vrstvou soli, mi dojde, když slyším třeskot rozbíjeného skla. Na záchodě pak sleduji šenkýřku, jak si z bílé zástěrky svého vyšívaného dirndlu smývá zbytky jídla a několikrát jí ujede: "scheisse, scheisse,".
Raději usedám k bezpečnému stolu a pod pohledem vousatého bavorského myslivce shlížejícícho z velkého obrazu, s pobavením sleduji jak Japonec vedle preparuje nožem bavorskou bílou klobásu a podle osazenstva od vedlejších stolů se začíná kývat do rytmu dechovky. Po jednou mázu se japonská skupinka se všemi nadšeně loučí a vrávoravě odchází do nočních ulic.

Humorné vzpomínání na studentská léta

4. října 2010 v 12:07 | Liana Melecká |  články
tablo


Maturita v příštích dnech, mrazení jde po zádech. Profíci na nás křičící, vyhrožují velkou pěticí.... S tímto popěvkem obcházeli studenti IV. B třídy opavské stavební průmyslovky před "svatým týdnem" pětatřicet let tomu. Minulou sobotu si na svá "zlatá" studentská léta zavzpomínalo zdravé jádro této třídy. Vše začalo exkurzí po budově, kde strávili čtyři léta svého dospívání. Na hlavu svého bývalého profesora a pozdějšího porevolučního ředitele Pravdomila Gebauera, který je tam provázel, se snášela vlna pochval a obdivu k tomu, jak ji za ty roky svého působení dokázal zvelebit. "Kurňa, to je jiné kafe, než za našich dob," podotkla Anna Štramová zvaná Anches a zatímco horlivě fotila co se dalo. "Vzpomínáte, tady byla ta smradlavá ulička, kterou se procházelo kolem záchodků," upozornila bývalá třídní Ludmila Bakončíková

Škola podle Kachlera

Celá škola totiž prošla náročnou celkovou rekonstrukcí. "Pátral jsem v archivech a podařilo se mi najít původní plány budovy školy. Pro Řád německých rytířů je navrhl známý vídeňský architekt Franz Kachler a celou jsme ji podle nich přestavěli," vyprávěl o historii školy z roku 1892, kde původně sídlila dívčí škola, bývalý ředitel školy. Přestože už je v důchodu, stále ještě pár hodin odučí.
"Moji mladší kolegové mi závidí, když mě vidí, jak radostně kráčím do hodiny," zavtipkoval Gebauer, zatímco jeho bývalí studenti obdivovali nové prostory sborovny s dřevěnými krovy, vzniklé z nepoužívané půdy. Na střeše přibyly i dvě zlacené věžičky s báněmi, v nichž je jako odkaz budoucím generacím uložený i článek z místního týdeníku, napsaný jednou z absolventek této třídy.  
"Jé, to je škoda, že tu nejsou normální stoly. Vyfotili bychom se v našich lavicích, jak jsme kdysi seděli," zalitoval Bořivoj Sládeček (Bóďa) ve třídě, kde strávili čtyři roky studia. "No jo, tady byl kabinet dědy Choděry a tady nám dával do těla Hrbáč na bradlech," vzpomínal Honza Mohr při cestě do tělocvičny.
nástěnky

Nástěnky jsou jiné

Všichni společně se shodli na tom, že současné kresby studentů různých divů světa i nástěnky jsou rozhodně mnohem lepší, než ty, kde museli povinně propagovat úspěchy socialismu.
Ta správná zábava se samozřejmě rozjela nad skleničkou vína, či půllitrem pěnivého moku a výborným jídlem v útulné opavské hospůdce U tří jabloní. Školní zážitky se vybavovaly nad kolujícími fotografiemi ze školních i dětských let až do pozdních nočních hodin.
Snad se jejich příští setkání nebude vyvíjet podle vzoru:
- po 10-ti letech od maturity : Sejdeme se v hospodě U tří jabloní- je tam krásná prsatá servírka
- po 20-ti letech od maturity: Sejdeme se zase U tří jabloní - točí tam výbornou Plzeň
- po 30-ti letech od maturity: Sejdeme se tradičně U tří jabloní - vaří tam i dietní jídla
- po 40-ti letech od maturity: Sejdeme se U tří jabloní - je tam bezbarierový přístup
- po 50-ti letech od maturity: Sejdeme se v restauraci U tří jabloní - tam jsme ještě nebyli