Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Oktoberfest? Lederhose, dirndl a moře piva

5. října 2010 v 13:31 | Liana Melecká |  články
Mnichov. Když na kravařský Odpust přijížděli místní emigranti, kteří se usadili v Bavorsku, srovnávali ho s mnichovským Oktoberfestem. Ve skutečnosti je to jako srovnávat obra s trpaslíkem, ale přece jenom mají obě akce jedno společné. Všichni "význační" musí být na obou akcích co nejvíce vidět.
oktoberfest
Kdo minulé tři týdny zavítal na mnichovské Theresienwiese (Theresiánské louky), měl dojem, že je někde na bavorské vesnici. V obrovském davu se míjeli pivem odkojení bavorští tatíci, jimž kožené kšandy s "mostem" jen stěží zakrývaly mužské břicho, fešní štíhlí mladíci v bílých podkolenkách pokukovali po dívenkách, které i v sychravém podzimním dni dávaly na obdiv svá odhalená prsa podepřená silně vycpanou pusch - up podprsenkou.

bavoráci1

Atrakce jen pro odvážné

V nedělním dopoledni se posouvá obrovský dav lidí. Mezi stánky a od jedné pouťové atrakce ke druhé. Obrovský jeřáb spouští přikurtované odvážlivce z několika desítek metrů dolů a zase nahoru, jiní ječí na obří horské dráze, či se přetáčí hlavou dolů na obří
centrifuze.
Zaujala mě vodní dráha, kde lidé nasedají do kánoí a zatímco jim starý zlatokop vykládá své příběhy, vynoří se z vedlejšího sudu hlava sviště a zákeřně všechny pokropí vodou.
Vše samozřejmě doplňují stánky s různými specialitami. Velká naběračka na průčelí láká do polévkového stanu a kdo s pitím litrových mázů teprve začíná, si ho může poručit u baru na pivním kolotoči.
Řízná pochodová hudba mě přilákala do hlavní uličky. Právě včas. Do pohybu se dává krojovaný průvod reprezentující jednotlivé pivovary, které mají na výstavišti postavené své Bierzelte (pivní stany). V čele každé skupiny kráčí majitel pivovaru s manželkou, jak jinak než v bavorském kroji.

Místo ve stanu jen na objednávku

Kručící žaludek mě upozorňuje, že je čas oběda. Vydávám se proto prozkoumat pivní stany. V tom prvním se mi líbí. Je nádherně vyzdobený, na stolech jsou bílé ubrusy a uprostřed nachystaná dřevěná plata se zeleninovými předkrmy. Po chvíli pochopím, že stoly s ubrusy jsou pro ty, co si stoly dopředu rezervovali a pro ty nepřipravené je část stolů na okraji, bez ubrusů, jenže rovněž beznadějně obsazené.

vestanu 2
Snažím se zachytit fotoaparátem co nejvíce z atmosféry uvnitř, když se ale párkrát málem srazím s uštvaným číšníkem běžícím s šesti mázy v každé ruce (nechápu, jak to zvládnou), raději vycouvám ven. Tam obdivuji nádherné čtyřspřeží
v barvách pivovaru, které přiváží vůz plný dřevěných sudů s pivem.
Poté co zjišťuji, že v dalších stanech je situace stejná, jen hluk a průvan z otevřených vchodů větší, stoly už bez ubrusů a předkrmů, s mázy silně pod míru a kuřaty očividně ne horkými, raději vycouvám ven.
koně


Rozhoduji se vynechat oběd a zamířím do Käfer-Zeltu (kavárna ve stanu). Naštěstí je zatím poloprázdná. Je tam teplo a zatímco popíjím z konvičky výbornou kávu a pochutnávám si na specialitě místního cukráře, můžu si v klidu prohlédnout velké nástěnné obrazy mapující historii Oktoberfestu.





Slaví jako za časů prince Ludvíka

Ten Mnichované slaví už dvěstě let a vše začalo v roce 1870 svatbou korunního prince Ludvíka s princeznou Teresou. Aby bylo posezení u piva příjemnější, začínají oslavy už koncem září a ty letošní skončily právě včera.
ve stanu3
Po dobré kávě se rozhoduji, že pivo a bavorské speciality ochutnám až večer, přímo v některém domovském pivovaru. Opouštím lidský rumraj a vychutnávám si podzimní slunce na lavičce u Čínské věže v Anglickém parku.
Teprve k večeru mířím do největšího mnichovského pivovaru Augustiner Brȁu, přímo v centru města. Když ale vidím frontu turistů před vchodem, trochu mě přejde optimismus. Můj průvodce osloví číšníka svou spisovnou němčinou a máme vyhráno.

Pozor na srážku s číšníkem

Obrovským, sálem narvaným lidmi nás vede k velkému stolu a usadí ke skupince japonských turistů. Usměvavá šenkýřka je u nás během pár minut. Jsme v Bavorsku, tak vybíráme z místních specialit a než se nadějeme, máme před sebou kus grilovaného selátka s bavorským knedlíkem a k tomu Krautsalat (studený zelný salát se špekem). A samozřejmě máz místního piva. Jen co se trochu rozkoukám, vydávám se na průzkum.
Zjišťuji, že stejně obrovský sál je hned vedle a ještě několik dalších na ně navazuje. Obdivuji obrovský lustr s velkými krojovanými figurínami a v duchu lituji uštvaný personál. Proč je chodba spojující kuchyň s myčkou nádobí posypaná silnou vrstvou soli, mi dojde, když slyším třeskot rozbíjeného skla. Na záchodě pak sleduji šenkýřku, jak si z bílé zástěrky svého vyšívaného dirndlu smývá zbytky jídla a několikrát jí ujede: "scheisse, scheisse,".
Raději usedám k bezpečnému stolu a pod pohledem vousatého bavorského myslivce shlížejícícho z velkého obrazu, s pobavením sleduji jak Japonec vedle preparuje nožem bavorskou bílou klobásu a podle osazenstva od vedlejších stolů se začíná kývat do rytmu dechovky. Po jednou mázu se japonská skupinka se všemi nadšeně loučí a vrávoravě odchází do nočních ulic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama