Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Listopad 2010

Vánoční zvyky v muzeu

30. listopadu 2010 v 20:17 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Jednotlivé vánoční svátky, tradiční zvyky a svaté, kteří jsou s jednotlivými dny od 30. listopadu až do Tří králů spojeni si mohou lidé přiblížit na tradiční vánoční výstavě v Muzeu Hlučínska.
Pracovníci muzea spolupracovali s Muzeem Těšínska a nazvali ji "Ten vánoční čas". Součástí výstavy je také soutěž Základních škol na Hlučínsku. Pro školy, které v muzeu budou prezentovat svůj vyrobený betlém, mohou návštěvníci hlasovat po celou dobu trvání výstavy. Tři nejúspěšnější školy, které získají největší počet hlasů, budou oceněny věcnými cenami a úplný vítěz se navíc stane majitelem putovní medaile až do příštího ročníku
Slavnostní zahájení výstavy proběhne tuto sobotu 4. prosince v 15:00 hodin v muzeu a potrvá až do 2. února 2011.
Otevírací doba přes vánoce:
24. 12.             zavřeno
25. - 30. 12.     9:00 - 11:30, 14:00 - 17:00
31. 12.             9:00 - 11:30
1. 1.                14:00 - 17:00

Na východní frontě zatím klid

24. listopadu 2010 v 19:00 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Šilheřovice - Když potomci Felixe Lipinského ze Šilheřovic objevili v jeho pozůstalosti německy psanou knihu, netušili, co vlastně obsahuje. Až od antošovického kronikáře Valtra Čuraje se dozvěděli, jakou vzácnost drží v ruce. Byly to ručně psané výňatky z dopisů, které jejich otec posílal z fronty své ženě Otýlii během celé 2. světové války. Průběžně, co čtyři dny. Jako obyvatel Hlučínska, které bylo v roce 1938 připojeno k takzvanému Altreichu, musel v roce 1939 narukovat do německé armády. Měl štěstí, jako jeden z mála přežil nejen celých pět let válečných hrůz, ale také zajetí.
"Své ženě Otýlii psal z fronty dopisy co čtyři dny. Tyto originály se již bohužel nezachovaly, ale když se z války vrátil domů, sepsal tuto zkrácenou verzi. Vznikl tak hodnověrný záznam z válečného tažení do Ruska v letech 1941 až 1945," vysvětloval Čuraj.
Felix Lipinský se vyučil řezníkem a první zkušenosti s vojnou získal v Československé armádě. Zde dosáhl hodnosti podporučíka. Když ho v devětadvaceti povolali do wehrmachtu, tato hodnost mu zůstala. Narukoval k pionýrům na ochranu hranic a pak ho nasadili na západní frontu do Holandska a Francie. Po napadení Sovětského Svazu byl převelen na východní frontu, přímo do přední linie směřující na Moskvu.

25. listopadu 1941
S tím, že válka brzy skončí jsem se velice mýlil. Nepsqal jsem to úmyslně, ale podle toho, jak jsem zpočátku rychle postupovali, vše nasvědčovalo, o rychlém ukončení války.

Zaujaly vás deníky německého vojáka z východní fronty? Pak si je přečtěte od začátku v rubrice zajímaví lidé. Další pokračování, až do konce války najdete na mém blogu vždy přesně v ten den, kdy je Felix Lipinský napsal.

Na karmaš se tančil „Taleř“

14. listopadu 2010 v 21:41 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Před sty lety ještě v Kravařích o nějakém Star dance ani netušili. Přesto se tady podobná taneční soutěž konala každým rokem. Na svátek vysvěcení místního chrámu, kravařský karmaš. Tanec zvaný "Taleř" byl vyvrcholením karmášové zábavy a těšily se na něj mladí i staří.
"Centrem pozornosti byly mladé, svobodné dívky - karmašnice nastrojené do svátečních
krojů. Hned po mši projížděly ulicemi na voze taženém koňmi a volaly: čí je Karmaš? A lidé na chodnících odpovídali: náš," popisovala své zážitky z mládí vedoucí souboru Karmašnice Hedvika Baránková.

Karmaš patřil k největším svátkům

Kravařský chrám svatého Bartoloměje s velkou slávou vysvětili 15. listopadu roku 1896 a od té doby patřil karmaš k největším svátkům v roce. Karmašnice od lidí dostávaly jako výslužku vajíčka, špek i víno. Nejvíc se ale všichni těšili na večerní zábavu, kde byly karmašnice hlavními osobami na sále.Hlavně v době mezi devátou a desátou, kdy začal talířový tanec, "Taleř".
Začal tajemně příchodem čtyř mužů ve smokingu, kteří v naprosté tmě, pouze se svíčkami v rukou přinášeli stůl s talířem.
"Celou hodinu pak hrála hudba nepřetržitě valčíky. Tančit mohly pouze karmašnice. Ostatní ženy musely jen přihlížet, jak si Karmašnice vybírají ty nejlepší tanečníky na sále. Po každém tanci musely partnerovi objednat po vínečku a do talíře vhodit nějaký finanční obnos," vzpomínal na průběh zábavy Josef Peterek.

Kdo odmítl, toho vyhodili

Běda tomu, kdo tanec odmítl. Ten byl vyhnán ze sálu proutěnou metlou. Vše bedlivým okem sledovaly matky, otcové i babičky z balkonu. Nejštědřejší karmašnice a tanečník, který byl nejvíce v kole, byli vyhlášeni párem roku a na konec tančili sólo.
V dnešní době se Kravařští už jen schází u slavnostního stolu a nechybí u toho ani ta vypečená husička.

Na dárky už nezbylo

3. listopadu 2010 v 19:04 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Nevzpomíná si, že by někdy našel pod stromečkem svou hračku. Skrovná byla v jejich početné rodině i štědrovečerní tabule. Přesto na dobu první republiky nevzpomínal čtyřiadevadesátiletý Bohumil Zajitz z Velkých Hoštic ve zlém.
"Bylo nás osm dětí a rodiče měli co dělat, aby nás uživili. Třebaže jsme žili chudě, pokaždé jsme měli vánoční stromek. Stával uprostřed pokoje, kde jsme spali a všechny děti jsme ho společně strojily. Věšely jsme na něj staré baňky a jablíčka. Na dárky už rodičům nezbylo, ale na štědrou večeři jsme měli vždy plný stůl jídla," vzpomínal před rokem starý pán na své chudé dětství.
Podávala se hrachová polévka a smažená ryba s bramborem. Jako zákusek jim maminka napekla pampuchy (kynuté bochánky polité medem) a k tomu mlsali šivulenu (sladkou omáčku z mléka, povidel a cukru). Později na svátečním stole nechyběla ani tradiční vánoční "mačka". Ta nesměla chybět na žádném vánočním stole na Hučínsku. ( Něco na způsob anglického pudingu. Hustá, sladká směs povidel, nebo perníku s mandlemi, ořechy a rozinkami)
"Zpočátku jsme bydleli hned u rybníka. Takže tam před Štědrým večerem pokaždé starší sourozenci ulovili rybu. Na cukroví už maminka neměla, ale když jsme chodili prodávat mléko sousedům, vždycky jsme od nich nějaké dobroty dostali. Doma maminka pekla vánočku,"
Malý Bohumil pod stromečkem nenašel ani nové oblečení. To dědil od starších sourozenců. "Naštěstí byl můj kmotr švec a zaměstnával i několik tovaryšů. Takže jsme od něj vždycky dostal nové boty," pamatoval si Zajitz.
Celá početná rodina žila z výdělku otce zedníka a matka si přivydělávala u sedláka. Nějaké peníze získávala rodina prodejem mléka od kravky a toho, co vypěstovala na poli.
"Pamatuji si, že otec byl velmi zručný. Co vzal do ruky, to uměl. Třebaže byl zedník, všem nám spravoval i boty. Byl také zkušený včelař, takže medu jsme měli vždycky dost," vzpomínal pamětník.
S maminkou se oženil už jako vdovec s pěti dětmi. Zle bylo, když ve svých osmačtyřicet letech zemřel. Protože neměl odpracovány povinné roky, maminka nedostávala důchod a rodina žila velmi chudě. Z nejhoršího byla rodina venku až v době, kdy starší děti začaly vydělávat a postupně odcházely z domu.
A s čím si děti z chudých rodin za první republiky hrály?
"Od strýčka stolaře jsme dostávali zbytky dřevěných hranolů. S těmi jsme si hráli jako se stavebnicí. Nejvíc radosti bylo, když jsme objevili staré kolo. Pak nám stačil jen dlouhý klacek, kterým jsme ho roztáčeli a s křikem jsme pobíhali po ulici," popisoval muž.
K další hře jim stačil kus zašpičatělého kolíku, kterému říkali klipa. Na ten vždy někdo z kluků udeřil tak, aby odletěl co nejdál. "Vyhrálo to mužstvo, které zahnalo soupeře co nejdál," zakončil vzpomínání Bohumil Zajitz.