Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Na dárky už nezbylo

3. listopadu 2010 v 19:04 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Nevzpomíná si, že by někdy našel pod stromečkem svou hračku. Skrovná byla v jejich početné rodině i štědrovečerní tabule. Přesto na dobu první republiky nevzpomínal čtyřiadevadesátiletý Bohumil Zajitz z Velkých Hoštic ve zlém.
"Bylo nás osm dětí a rodiče měli co dělat, aby nás uživili. Třebaže jsme žili chudě, pokaždé jsme měli vánoční stromek. Stával uprostřed pokoje, kde jsme spali a všechny děti jsme ho společně strojily. Věšely jsme na něj staré baňky a jablíčka. Na dárky už rodičům nezbylo, ale na štědrou večeři jsme měli vždy plný stůl jídla," vzpomínal před rokem starý pán na své chudé dětství.
Podávala se hrachová polévka a smažená ryba s bramborem. Jako zákusek jim maminka napekla pampuchy (kynuté bochánky polité medem) a k tomu mlsali šivulenu (sladkou omáčku z mléka, povidel a cukru). Později na svátečním stole nechyběla ani tradiční vánoční "mačka". Ta nesměla chybět na žádném vánočním stole na Hučínsku. ( Něco na způsob anglického pudingu. Hustá, sladká směs povidel, nebo perníku s mandlemi, ořechy a rozinkami)
"Zpočátku jsme bydleli hned u rybníka. Takže tam před Štědrým večerem pokaždé starší sourozenci ulovili rybu. Na cukroví už maminka neměla, ale když jsme chodili prodávat mléko sousedům, vždycky jsme od nich nějaké dobroty dostali. Doma maminka pekla vánočku,"
Malý Bohumil pod stromečkem nenašel ani nové oblečení. To dědil od starších sourozenců. "Naštěstí byl můj kmotr švec a zaměstnával i několik tovaryšů. Takže jsme od něj vždycky dostal nové boty," pamatoval si Zajitz.
Celá početná rodina žila z výdělku otce zedníka a matka si přivydělávala u sedláka. Nějaké peníze získávala rodina prodejem mléka od kravky a toho, co vypěstovala na poli.
"Pamatuji si, že otec byl velmi zručný. Co vzal do ruky, to uměl. Třebaže byl zedník, všem nám spravoval i boty. Byl také zkušený včelař, takže medu jsme měli vždycky dost," vzpomínal pamětník.
S maminkou se oženil už jako vdovec s pěti dětmi. Zle bylo, když ve svých osmačtyřicet letech zemřel. Protože neměl odpracovány povinné roky, maminka nedostávala důchod a rodina žila velmi chudě. Z nejhoršího byla rodina venku až v době, kdy starší děti začaly vydělávat a postupně odcházely z domu.
A s čím si děti z chudých rodin za první republiky hrály?
"Od strýčka stolaře jsme dostávali zbytky dřevěných hranolů. S těmi jsme si hráli jako se stavebnicí. Nejvíc radosti bylo, když jsme objevili staré kolo. Pak nám stačil jen dlouhý klacek, kterým jsme ho roztáčeli a s křikem jsme pobíhali po ulici," popisoval muž.
K další hře jim stačil kus zašpičatělého kolíku, kterému říkali klipa. Na ten vždy někdo z kluků udeřil tak, aby odletěl co nejdál. "Vyhrálo to mužstvo, které zahnalo soupeře co nejdál," zakončil vzpomínání Bohumil Zajitz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama