Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Únor 2011

K masné výrobně přibyla i jatka

23. února 2011 v 19:24 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Melč. Masoma, rodinná firma z Dolního Benešova, jejíž majitelka Jaroslava Klemensová získala před dvěmi lety titul Podnikatelka roku, se rozrostla o další provoz. Klemensovi kompletně přestavěli a zrekonstruovali zpustlý statek v Melči na Opavsku a nyní se zde naplno rozjela nová jatka.
"Na porážce jsme instalovali holandskou automatizovanou linku. Denně můžeme porazit čtyřicet kusů dobytka - býky, krávy, prasnice a ovce," vysvětloval Karel Klemens mladší, který celý provoz řídí a zaměstnává devět lidí, včetně dvou veterinářů.
Celý provoz je navržený tak, aby zvíře určené na porážku co nejméně trpělo. Přímo z rampy je pracovníci naženou do pevné ohrady, kde jeho život ukončí porážkovou pistolí. Pak už je vše v rukou dvou zkušených řezníků. Každý z nich pracuje na své výškově nastavitelné plošině a opracovávají těla zvířat visících na jeřábové drážce.
Linka je mechanizovaná
Kromě klasických řeznických nožů mají k dispozici elektrické nástroje na stahování kůže, odstranění kopyt a porcování masa. Nechybí jim tam ani umývadlo s tekoucí vodou.
"Řezník napřed oddělí hlavu, kterou hned prohlédne veterinářka. Stejně tak jednotlivé vnitřnosti i maso. Pokud nejsou úplně zdravé, putují do odpadu. Při pochybnostech posíláme vzorky do laboratoře na zkoušku BSE," popisoval vedoucí provozu Petr Tyč a podotkl, že do té doby než přijdou výsledky, neopustí maso porážku.
Zpracované půlky pak řezníci dopraví do chladírny, kde jsou označeny lístkem s čárovým kódem. "Z toho se dá přesně vyčíst, jak stará byla kráva, kdo byl chovatel, její váha i pohlaví," pokračoval Tyč.
Dánské kravky si libují
Kromě porážky zrekonstruovali majitelé také bývalé stáje. V zastřešené hale už našlo přístřeší stádo sedmdesáti zvláštních huňatých kraviček. Jsou nejen menší, než na jaké jsou lidé u nás zvyklí, také ani jedna z nich nemá rohy.
"Je to plemeno Limousine, speciálně vyšlechtěné na maso. Nakoupil jsem je loni od farmářů v Dánsku, Francii a Německu. A býček se má k světu, už máme první telátka. Celý rok jsou venku. V zimě pod střechou a v létě na pastvě," pochvaloval si Karel Klemens starší a prozradil, že každý člen rodiny má na starosti něco jiného.
Syn Karel, který se vyučil řezníkem, řídí porážku a o stádo, a v budoucnu i koně se postará nejmladší dcera Jana.
"Ještě letos chceme otevřít v areálu restauraci, kde by si hosté pochutnali na čerstvém steaku a vrchní patro chceme využít k ubytování," řekl Klemens a prozradil, že hotel turisté rozhodně neminou. U vstupu bude stát kovový býk v nadživotní velikosti z dílny uměleckého kováře Martina Bundila.

Vzpomínka na otce Josefa

18. února 2011 v 14:27 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Josef Veselý
Kdokoli přišel na opavskou faru, toho otec Josef Veselý s úsměvem vítal, pozorně ho vyslechl a snažil se dát mu to, co potřeboval. Takto si ho pamatují všichni, kteří ho poznali. Před rokem se s touto opavskou osobností, papežským prelátem, básníkem a politickým vězněm přišli do opavské konkatedrály Panny Marie naposledy rozloučit stovky lidí, kněží i řádových sester. Zádušní mši sloužil olomoucký arcibiskup Jan Graubner a biskup ostravsko -opavské diecéze František Václav Lobkowicz.
"Byl to výjimečně dobrý člověk a je vidět, že ho lidi měli rádi," řekla devětasedmdesátiletá Kristina Křesťanová. které otec Veselý pokřtil vnoučata a oddával dceru.
Velmi dobře ho znal také osmdesátiletý klempíř Josef Fleischer. "S naší partou jsme dělali klempířinu na kostelech, ještě když byl knězem v Budišově nad Budišovkou. Choval se k nám jako rovný s rovným a staral se o nás. I svačinu jsem dostali," vzpomínal Fleischer.

Smrt mu hrozila několikrát

V životě monsignora Veselého je řada zvláštních spojitostí. Smrt na něj číhala v roce 1944, kdy mu prasklo slepé střevo a v roce 1994, kdy vážně onemocněl. Přesně na den, jen o devatenáct let později, co narukoval k nechvalně proslulým praporům PTP, sloužil jako kněz svou první mši. Tou samou cestou, kterou si jel loni v únoru do Ostravy převzít Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o rozvoj demokracie, ho státní policie vezla k soudu.
"Právě tyto dny mně připomněly, jak jsem byl před devětačtyřiceti lety zatčen a odsoudili nás jako vlastizrádce. Bolelo to. Když mi pan prezident dal toto vyznamenání, jako by tím chtěl říci: Nebyli jste vlastizrádci, ale už tenkrát vám šlo o dobro pro naši zem," komentoval to tenkrát monsignore Veselý. Ani pobytu ve vězení nelitoval, vždyť právě tam zařal psát své básně.
Problémy se srdcem mu nedovolily vyzvednout si Řád osobně už na podzim. Těsně předtím, než si jej měl vyzvednout v Ostravě, zradilo ho jeho srdce podruhé.

Byl jako náš táta

"Prakticky vstal z mrtvých. V jednu chvíli se mnou mluvil a najednou ležel na zemi přímo ve vestibulu ostravské radnice a nedýchal. Uvolnil jsem mu kolárek a pak už se ho ujali záchranáři," popisoval události Zdeněk Bláha, který Veselému pomáhal jako řidič a údržbář. Za dvacet minut potom byl monsignor Veselý schopný říct z patra i projev.
"Byl to strašně statečný člověk. Pro všechny co ho znali prostě společný táta. Nikdy nikoho neodmítl a všem se snažil poradit," vzpomínal Bláha.
Otce v něm viděla i řádová sestra Klára Obrusníková z opavského Marianum, která k němu měla nejblíže. Po odchodu do důchodu bydlel v bytě pod ní a ona mu vedla domácnost.
"Byl hluboce věřící, měl rád lidi a jak mohl jim pomáhal. Často chodil navštěvovat nemocné a samotné. Asi proto, že sám věděl, jaké je to být na samotce ve vězení," řekla o něm sestra Klára. Byla jednou z těch, kteří s ním byli až do posledních dnů.
Slabé srdce totiž osmdesátiletého kněze zradilo i před vánocemi. "Otec se zhroutil přímo ve zpovědnici v kostele a museli jsme ho převést do ostravské fakultní nemocnice. Vánoce už strávil s námi doma," popisovala Klára.

Pro kněze byl vzorem

Vzpomínka na otce děkana bude provázet po celý život také Martina Davida, generálního
vikáře ostravsko-opavské diecéze. Ten ho poznal v roce 2000, kdy nastoupil do Opavy jako mladý kaplan. "Dokázal svým slovem povzbudit i potěšit. Nikdo od něj neodcházel s prázdnou. Obdivoval jsem, jak po všem tom těžkém a bolestném, čím ve svém životě prošel, nezahořkl, právě naopak zkrásněl a dozrál ve velkou kněžskou osobnost," dokončil David, který pod jeho vedením prožil první dva roky svého kněžství.
"Teď, když už tu není, si stále silněji uvědomuji, jaký to byl velký dar. Poznal jsem v něm obdivuhodný vzor kněze - otce se srdcem otevřeným pro všechny," vyznával vikář David. Kdokoli na opavskou faru přišel, toho otec Veselý s úsměvem vítal, pozorně ho vyslechl a snažil se dát mu to, co potřeboval. Zůstaly po něm nejen vzpomínky, a vyznamenání, ale také jeho verše.
Ty poslední napsal těsně před smrtí:

Otcovská náruč plná lásky
je otevřena v každý čas,
každého z nás obejmout,
po tomto našem putování.

Válečný deník - hlad

16. února 2011 v 14:16 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Východní fronta - dopis z 16. února 1942

Mezi obyvateli Rzewu je veliká nouze o jídlo. Začínají rozřezávat koně, kteří leží mrtví už několik měsíců a jedí jejich maso. Jako příloha se podává řepa.


Když potomci Felixe Lipinského ze Šilheřovic objevili v jeho pozůstalosti německy psanou knihu, netušili, co vlastně obsahuje. Až od antošovického kronikáře Valtra Čuraje se dozvěděli, jakou vzácnost drží v ruce. Byly to ručně psané výňatky z dopisů, které jejich otec posílal z fronty své ženě Otýlii během celé 2. světové války. Průběžně, co čtyři dny. Jako obyvatel Hlučínska, které bylo v roce 1938 připojeno k takzvanému Altreichu, musel v roce 1939 narukovat do německé armády. Měl štěstí, jako jeden z mála přežil nejen celých pět let válečných hrůz, ale také zajetí.
"Své ženě Otýlii psal z fronty dopisy co čtyři dny. Tyto originály se již bohužel nezachovaly, ale když se z války vrátil domů, sepsal tuto zkrácenou verzi. Vznikl tak hodnověrný záznam z válečného tažení do Ruska v letech 1941 až 1945," vysvětloval Čuraj.
Felix Lipinský se vyučil řezníkem a první zkušenosti s vojnou získal v Československé armádě. Zde dosáhl hodnosti podporučíka. Když ho v devětadvaceti povolali do wehrmachtu, tato hodnost mu zůstala. Narukoval k pionýrům na ochranu hranic a pak ho nasadili na západní frontu do Holandska a Francie. Po napadení Sovětského Svazu byl převelen na východní frontu, přímo do přední linie směřující na Moskvu.


Zaujaly vás deníky německého vojáka z východní fronty? Pak si je přečtěte od začátku v rubrice zajímaví lidé. Další pokračování, až do konce války najdete na mém blogu vždy přesně v ten den, kdy je Felix Lipinský napsal.

Děkujeme – že odcházíte

14. února 2011 v 11:38 | MUDr. Tomáš Lebenhart |  názory



   Přišel mi mejlem zajímavý názor lékaře  na současné dění ve zdravotnictví. Myslím, že stojí za to, si ho přečíst.


Krize našeho zdravotnictví vrcholí. Odráží krizi celé společnosti. Lékaři rozjeli na plno akci, kdy podávají hromadně výpovědi a v době ekonomické krize žádají mnohem více peněz. Jejich ministr je chápe, leč logicky není schopen jim pár miliard na mzdy přihodit. Má je vzít zemědělcům, živnostníkům, důchodcům, policistům, má zrušit dotace na kulturu, na výzkum…?
   Moji kolegové si patrně neuvědomují, že zoufalý, chronický nedostatek peněz ve zdravotnictví sami aktivně spoluvytvářejí. Filozofie technicko-chemické medicíny, kterou ctí a praktikují, vede v důsledcích k masivnímu finančnímu krvácení. Léčí takovým způsobem, že jejich pacienti stále docházejí na kontroly, berou drahé léky (čím dál víc) a podstupují nákladná vyšetření. Nikdy se však neuzdraví! Teď nemluvím o akutní medicíně. Tam je vše v pořádku. Urgentní medicína umí v záchraně životů zázraky.
Ptejme se však, proč k jejich ohrožení dochází… Proč imunita obyvatelstva včetně dětí je v katastrofálním stavu? Například onkologičtí pacienti, kterých rapidně přibývá, měsíčně ze systému odčerpají desetitisíce korun. Podobně tak lidé s autoimunitními chorobami, neurologickými degenerativními nemocemi i dalšími vážnými poruchami zdraví. Zaběhlý medicínský systém přímo vytváří chronicky nemocné. Moji pacienti většinou nestojí zdravotní systém ani korunu! Podávám léky, které jsou inteligentní (pojišťovny je nehradí) a nejsou příliš drahé. A tito lidé se uzdravují nebo se alespoň jejich stav lepší - a to bez chemických léků. Paní Dana s roztroušenou sklerózou v péči klasické medicíny čerpala měsíčně zhruba deset tisíc korun a její stav se plynule zhoršoval. Nyní nečerpá nic a je prakticky zdráva. Medicínský systém je v těžké krizi a jeho dny jsou sečteny. Nelze jej do blízkého budoucna financovat. Zákonitě se zhroutí. V této situaci jeho představitelé žádají více peněz za svou práci. Pokud skutečně odejdou a západní Evropa o ně projeví zájem, zaplať pánbůh. Pakliže si zřídí soukromou ordinaci bez smlouvy se zdravotními pojišťovnami, fandím jim. Pochybuji však, že si takto vydělají na nájem. Ano krize se urychlí a o to rychleji nastane nevyhnutelná a skutečná reforma. Ta bude hodně bolet (hlavně pacienty), ale jinak to nepůjde. Vždyť vy sami svým pasivním postojem tento systém podporujete. Málokdo se chce skutečně uzdravit. Chcete být prostě zdravý, bez potíží a rychle, že?
    Stávající medicínský systém nenaplňuje základní lékařskou strategii - prevenci. Ta je naprosto zásadní. Pokud by fungovala, málokdo vážně onemocní a lékaři by pak mohli brát v klidu třeba 100 tisíc měsíčně. Prevence nejsou tzv. preventivní prohlídky, kdy se může odhalit např. nádor. To je včasná diagnostika. Prevence je něco jiného. Pokud funguje, člověk nikdy neonemocní. Interní lékaři svým pacientům doporučují margarín, pediatři mléko, čím více očkování, tím lépe… Strava v našich nemocnicích je doslova otřesná a extrémně nezdravá, někdy přímo zabíjející. Klasičtí lékaři se absolutně neorientují v metabolických typech, nedokážou určit pacientovi jeho individuální životosprávu. Na poli myšlení panuje naprostá tma. Lékaři sami s tím mají značné problémy. Denně těžce porušují odvěký medicínský zákon: Nemocného neoslabovat! Děje se pravý opak. Imunitní systém i psychika jsou soustavně decimovány již od narození.
   Celé zdravotnictví je v područí farmakologického průmyslu, který jediný z celého systému profituje. A to giganticky. Tam končí vaše penízky, kolegové. A vy to denně podporujete, vy je tam sypete. Tak co vlastně chcete? Nerozumím vám. Vůbec vás nelituji, odejděte. Já jsem odešel již před 5 lety. Praktikuji bez vydržování zdravotními pojišťovnami a nikoho se nemusím o nic prosit. Jsem odpovědný jen sám sobě a totéž učím i své klienty.
   Co kdybyste využili tuto krizi k hlubšímu zamyšlení nad jejím skutečnými kořeny…
                                        MUDr. Tomáš Lebenhart
                                 ordinace přírodní medicíny,

Valentýn nebo MDŽ ?

13. února 2011 v 12:53 | Liana Melecká |  názory
Ještě před jednadvaceti lety jsme my ženy, slavily svůj svátek 8. března. V televizi jsme sledovaly, jak zasloužilé soudružky a budovatelky komunismu přebírají diplomy a kytici karafiátů.
Nám ostatním odborový vůdce z našetřených členských příspěvků zakoupil bonboniéru, kterou jsme nalezly na pracovním stole, či na dílně. Podle velikosti fabriky, nás pak v kulturním domě pobavil soubor lidových tanců, místní dechovka, či dokonce Alexandrovci.
Slavili hlavně muži. Povzbuzeni alkoholem bujarým tancem se spolupracovnicemi. My manželky jsme pak v noci trnuly, jestli dorazí z posledního vlaku či autobusu. Blahopřání jsme si obvykle od vrávorajícího manžela vyslechly ve dveřích,  a dárkem nám byla hrst sněženek či povadlé tulipány, které mu vypadly ze zpocené dlaně. Díky revoluci jsme získaly možnost slavit už v polovině února.
Výlohy našich obchodů se po americkém vzoru zabarvily do červena a české ženy se dozvěděly o existenci svátku zamilovaných na počest svatého Valentýna.
Světce popraveného v Římě, který přes zákaz tajně oddával milenecké páry a muže nabádal, aby nebojovali v císařově armádě a raději zůstali se svými rodinami.
I když blbinky pro zamilované už svému muži nekupuji, je mi tento svátek bližší, než Mezinárodní den žen. Pravidelně ho s mým mužem a nejbližšími přáteli slavíme ochutnáváním nějaké delikatesy a dobrého vína ve vybrané restauraci. Pryč z časy vyznamenávání soudružek za vynikající práci.
Ať žije Valentýn !

Dobře naladěný pesimista

7. února 2011 v 8:31 | Liana Melecká |  názory
Můj muž je životní pesimista a cholerik. Abych s ním, jako životní optimistka mohla přežít, musí být dobře naladěn. O víkendu, když nemusí sednout na kolo a za sněhu, mrazu i za deště dojet na čtyři kilometry vzdálené nádraží, bývá v dobrém rozmaru hned po procitnutí. To si pak svým zvučným hlasem zpívá na toaletě. Protože má velmi zvučný hlas a totální hudební hluch, probudí
obvykle nejen rodinu, ale taky sousedovic psa.
Pokud dobrá nálada nenastane hned po procitnutí, nastává druhá fáze. Hlava rodiny si pustí
naše letité rádio s magnetofonem a uklidňuje se tím, že vášnivě a nahlas diskutuje s hlasateli.
"Ty blbko, už mu zase v tom rozhovoru lezeš do zadku," komentuje probíhající živý rozhovor s politikem hlava rodiny.
"My nic neměříme, to už bys mohla vědět," oponuje hlasatelce, když ze sebe neuvěřitelně rychle vysype, jak na horách naměříme mínus deset, zatímco v nížinách jen mínus dva stupně celsia.
Zatímco se z rádia ozývá uklidňují Krajčovo zpívám a tančím, můj muž to komentuje slovy:
"Jaký máš důvod zrovna dneska, když venku taje, tančit a zpívat?"
Obzvlášť dobře ho uklidní zprávy o stavu našich železnic. Hodně a rád totiž cestuje vlakem po celé Evropě, takže má s čím srovnávat. A co obzvlášť nemiluje, jsou České dráhy
"Ty vaše pendolína si strčte někam. Třepe se to, že jsem si nemohl přečíst ani noviny.
Co nám zase lžete, zpoždění máte denně, vy neschopná bando modrých ajznboňáků," uklidňuje se při slibech mluvčího Českých drah, kolik luxusních vlaků předělají z vyřazených německých.
Pokud tedy na některém vlakovém nástupišti, či zastávce tramvaje uvidíte rozčíleného muže, jak hrozí za odjíždějícím vlakem a hlasitě křičí něco nelichotivého, nemějte obavy. Je to jen pesimista, který se právě dostává do dobré nálady.  

Děkujeme, odejděte

4. února 2011 v 16:29 | Liana Melecká |  názory
Dvě miliardy ano, ale ne do nemocnic, pěkně do našich peněženek. Jinak odejdeme. Že nemocnice přestanou fungovat a pacientům se odkládají operace? No a ? Proč by měly dostat přidáno sestry ?
Ať si stávkují taky. Ještě že nám v televizi začali znovu promítat doktora Sovu. Jinak bych nevěřila, že se takhle mohou chovat ti, co složili Hippokratovu přísahu.
Když po revoluci dostali mladí lidé z Hlučínska možnost získat německé občanství, tisíce jich vyrazily do světa za prací. Dnes už jsou téměř všichni zpátky. Zjistili, že získat dobře placenou práci v cizině, stojí mnohem více úsilí než u nás.
Milí lékaři, když se vám u nás nelíbí, odejděte do ciziny. Od známých vím, že na německém venkově chybí praktičtí lékaři. Až budete pěkně v neděli a o svátcích objíždět po statcích své pacienty, možná si ještě vzpomenete na nenáročné české pacienty. Na německé kliniky si z vás nějak nevybrali a jak jsem nedávno zaslechla v rádiu, nestojí o vás ani v rakouských nemocnicích. Ale možná by se peníze našly jednodušeji. Třeba by to spravil zákaz provozovat lékařům v nemocnicích soukromé praxe, či zaměstnávat ty, co už k platům berou i vysoké důchody.