Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Vzpomínka na otce Josefa

18. února 2011 v 14:27 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Josef Veselý
Kdokoli přišel na opavskou faru, toho otec Josef Veselý s úsměvem vítal, pozorně ho vyslechl a snažil se dát mu to, co potřeboval. Takto si ho pamatují všichni, kteří ho poznali. Před rokem se s touto opavskou osobností, papežským prelátem, básníkem a politickým vězněm přišli do opavské konkatedrály Panny Marie naposledy rozloučit stovky lidí, kněží i řádových sester. Zádušní mši sloužil olomoucký arcibiskup Jan Graubner a biskup ostravsko -opavské diecéze František Václav Lobkowicz.
"Byl to výjimečně dobrý člověk a je vidět, že ho lidi měli rádi," řekla devětasedmdesátiletá Kristina Křesťanová. které otec Veselý pokřtil vnoučata a oddával dceru.
Velmi dobře ho znal také osmdesátiletý klempíř Josef Fleischer. "S naší partou jsme dělali klempířinu na kostelech, ještě když byl knězem v Budišově nad Budišovkou. Choval se k nám jako rovný s rovným a staral se o nás. I svačinu jsem dostali," vzpomínal Fleischer.

Smrt mu hrozila několikrát

V životě monsignora Veselého je řada zvláštních spojitostí. Smrt na něj číhala v roce 1944, kdy mu prasklo slepé střevo a v roce 1994, kdy vážně onemocněl. Přesně na den, jen o devatenáct let později, co narukoval k nechvalně proslulým praporům PTP, sloužil jako kněz svou první mši. Tou samou cestou, kterou si jel loni v únoru do Ostravy převzít Řád Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o rozvoj demokracie, ho státní policie vezla k soudu.
"Právě tyto dny mně připomněly, jak jsem byl před devětačtyřiceti lety zatčen a odsoudili nás jako vlastizrádce. Bolelo to. Když mi pan prezident dal toto vyznamenání, jako by tím chtěl říci: Nebyli jste vlastizrádci, ale už tenkrát vám šlo o dobro pro naši zem," komentoval to tenkrát monsignore Veselý. Ani pobytu ve vězení nelitoval, vždyť právě tam zařal psát své básně.
Problémy se srdcem mu nedovolily vyzvednout si Řád osobně už na podzim. Těsně předtím, než si jej měl vyzvednout v Ostravě, zradilo ho jeho srdce podruhé.

Byl jako náš táta

"Prakticky vstal z mrtvých. V jednu chvíli se mnou mluvil a najednou ležel na zemi přímo ve vestibulu ostravské radnice a nedýchal. Uvolnil jsem mu kolárek a pak už se ho ujali záchranáři," popisoval události Zdeněk Bláha, který Veselému pomáhal jako řidič a údržbář. Za dvacet minut potom byl monsignor Veselý schopný říct z patra i projev.
"Byl to strašně statečný člověk. Pro všechny co ho znali prostě společný táta. Nikdy nikoho neodmítl a všem se snažil poradit," vzpomínal Bláha.
Otce v něm viděla i řádová sestra Klára Obrusníková z opavského Marianum, která k němu měla nejblíže. Po odchodu do důchodu bydlel v bytě pod ní a ona mu vedla domácnost.
"Byl hluboce věřící, měl rád lidi a jak mohl jim pomáhal. Často chodil navštěvovat nemocné a samotné. Asi proto, že sám věděl, jaké je to být na samotce ve vězení," řekla o něm sestra Klára. Byla jednou z těch, kteří s ním byli až do posledních dnů.
Slabé srdce totiž osmdesátiletého kněze zradilo i před vánocemi. "Otec se zhroutil přímo ve zpovědnici v kostele a museli jsme ho převést do ostravské fakultní nemocnice. Vánoce už strávil s námi doma," popisovala Klára.

Pro kněze byl vzorem

Vzpomínka na otce děkana bude provázet po celý život také Martina Davida, generálního
vikáře ostravsko-opavské diecéze. Ten ho poznal v roce 2000, kdy nastoupil do Opavy jako mladý kaplan. "Dokázal svým slovem povzbudit i potěšit. Nikdo od něj neodcházel s prázdnou. Obdivoval jsem, jak po všem tom těžkém a bolestném, čím ve svém životě prošel, nezahořkl, právě naopak zkrásněl a dozrál ve velkou kněžskou osobnost," dokončil David, který pod jeho vedením prožil první dva roky svého kněžství.
"Teď, když už tu není, si stále silněji uvědomuji, jaký to byl velký dar. Poznal jsem v něm obdivuhodný vzor kněze - otce se srdcem otevřeným pro všechny," vyznával vikář David. Kdokoli na opavskou faru přišel, toho otec Veselý s úsměvem vítal, pozorně ho vyslechl a snažil se dát mu to, co potřeboval. Zůstaly po něm nejen vzpomínky, a vyznamenání, ale také jeho verše.
Ty poslední napsal těsně před smrtí:

Otcovská náruč plná lásky
je otevřena v každý čas,
každého z nás obejmout,
po tomto našem putování.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama