Hlučínsko ohraničuje hranice s Polskem, řeka Opava a Odra. Lidé, kteří tam žijí , potkal zajímavý osud. Aniž by se někam stěhovali,  byli z nich napřed Prusové, pak Čechoslováci, Němci a teď Češi. Po Prusech v nich zůstal smysl pro pořádek a pracovitost, kterou nestratili ani za doby budování komunismu. Soudruzi je považovali za nespolehlivé a nazývali Prajzáky.  Jako novinářka jsem si vyslechla spoustu zajímavých příběhů, které chci postupně zveřejnit na tomto blogu.  Liana Melecká

Březen 2011

Paleček na zámku

24. března 2011 v 19:38 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Dětský divadelní soubor Rarášci z Opavy bude v neděli 27. března hostovat na hlučínském zámku. Zahraje pohádku o Palečkovi, chlapečkovi, ač malého vzrůstu, který se proslavil velkými činy. Začátek představení je ve tři a ve čtyři hodiny odpoledne v prostorách Muzea Hlučínska.

Na Josefa jedině Omlazovnu

17. března 2011 v 16:29 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Z každého něco. Něco tance, něco zábavy, na své si přijdou i ti soutěživí. To vše čeká ty, co v sobotu na Josefa zavítají na Omlazovnu. Tato oblíbená akce začíná ve čtyři hodiny odpoledne v hlučínském kulturním domě. K tanci a poslechu hraje skupina Duo SAX.

Investičáci, na kolena

17. března 2011 v 11:56 | Liana Melecká |  názory
Začalo to jako vždy. Zcela náhodou se setkali tři bývalí spolupracovníci před vchodem do obchodu. Slovo dalo slovo a v pátek 11. března se většina bývalých investičáků, kteří měli na svědomí stavbu, kde začínala výroba armatur pro jaderný program, sešla v útulné hospůdce U Komárků. Proč právě počátkem března? No, přece, abychom zavzpomínali, jaké byly oslavy MDŽ. My ženy jsme tiše doufaly, že se mužům rozsvítí a vzpomenou si, jak nám v práci povinně přinášeli tulipány či sněženky na oslavu onoho mezinárodního svátku žen, tak hojně slaveného za komunistické éry. Nestalo se tak. Kytičku jsme nedostaly.
A tak se jedlo. Menu bylo jasné, pečená kolena, která mizela dosti rychle.
A zapíjelo. Pěnivým mokem vyrobeným místním hostinským přímo na místě. Za tiché závisti těch, co dorazili za volantem svého auta. Pravda, našly se ale i takové investičačky, co pečenými koleny na dubovém dřevu opovrhly, a raději pojídaly nezdravá kuřata vyhoněná růstovými hormony. Inu, každému co po chuti jest.
Hosté zaplnili celou hospodu, takže komu hlas právě díky chřipkám zcela nesloužil, ten se musel hodně přitulit, aby ho kolega slyšel. Probraly se historky veselé, zavzpomínalo na ty, co už nejsou mezi námi. Popíjela se domácí gořalenka a i když se u vedlejších stolů vystřídaly hned tři party, zdravé jádro investic odcházelo mezi posledními. Nebýt těch střízlivých, nechali by tam někteří nejen cenné historické fotografie, ale i fotoaparáty.
Tak příště pod jeleními parohy v mysliveckém salonku.






















Místo zámeckých pánů zemědělci a hospodyňky

16. března 2011 v 18:26 | Liana Melecká |  zajímavá místa
Kravaře. O založení Státní hospodářské školy na kravařském zámku se zasloužil president slezské zemědělské rady a statkář ze Štítiny František Zíka.
Škola byla otevřena v roce 1921 a její zakladatelé ji nejen bohatě vybavili potřebnými pomůckami, ale nezapomněli ani na praktickou výuku.
Při škole fungoval školní statek o výměře pětačtyřiceti hektarů. Z toho sedmnáct hektarů byla orné půda, na šesti hektarech byly luka, tři hektary slůoužily jako pastviny, dva hektary osadili ovocnými školkymi, dva hektary tvořily rybníky a k tomu patřilo i 0, 6 hektarů vrbového porostu.

Na statku mohli žáci sledovat hospodaření v různém zemědělském odvětví a učili se pracovat se zemědělskými stroji.
Škola byla dvouletá. Vyučování začínalo 3. listopadu a končilo 30 dubna. Za jedenáct let působení ( do roku 1932) se zde učilo 286 žáků. Z toho 148 začalo samostatně hospodařit.
Od roku 1929 do roku 1932 profesoři této hospodářské školy zorganizovali na venkově sto dvacet přednášek, uspořádali tři kursy, jednu výstavu a svou vlastní expozici vystavoval na patnácti výstavách. V roce 1932 povolilo ministerstvo zemědělství zřízení zemědělské poradny.
"Zejména v dnešní době jest povinností každého zemědělce, aby svého synka dal do zemědělské školy a tím umožnil získání teoretických poznatků, potřebných pro praxi. Dnešní doba žádá rychlé orientace a podle toho pak přizpůsobení svého hospodaření na svém hospodářství. Toho však nedocílí ten, kdo není odborně vzdělán," píše ve svém článku z roku 1932 na stránkách Našeho Domova redaktor František Toman.

Dívky se učily vést domácnost


Zároveň s hospodářskou školou byla v roce 1921 v Kravařích na pokyn zesnulého prezidenta Františka Zíky a zásluhou ministerského rady Ed. Reicha zřízena i Státní hospodyňská škola. Zároveň zde fungoval i vzorně zařízený internát, kde se mohly tehdejší žákyně ubytovat. Tato škola měla naučit dívky vše, co pak v rodině, domácnosti i hospodářství potřebovaly. Vyučování bylo nejen teoretické, ale hlavně praktické.
"Dívky se učily ve škole pohlížeti na práci ne jako zlo, ale jako na potřebnou věc každého člověka, která tělo utužuje, ducha bystří a radost ze života a blahobyt zabezpečuje. Proto se v hospodářské škole věnuje velká péče vedení domácnosti, přípravě pokrmů všeho druhu, ručním pracím. Přihlíží se bedlivě k tomu, aby si dívky zvykaly čistotě, pořádku a spořivosti," popisoval učební plán redaktor Toman.
Absolventky měly k dispozici také drůbežárnu, mlékárnu, zelinářskou zahradu a mohly docházet i do školního statku hospodářské školy. Kromě celoročního vyučování pořádala škola delší i krátkodobé kurzy ve všech oborech, přednášky i rady ostatním ženám a dívkám. Na tehdejší dobu byla bohatě vybavena učebními pomůckami. Za jedenáct let trvání (do roku 1932) tato škola odchovala skoro pět stovek dívek.
"Že hospodyňská škola v Kravařích plní své poslání v každém směru, o tom svědčí její obliba a stále stoupající návštěvnost školy. Její absolventky se stále vrací do Kravař, aby se potěšily tam, kde tolik krásných chvil prožily, které nikdy nevymizí v jejich vzpomínkách," zakončil svůj popis kravařské hospodyňské školy Toman.
Obě instituce fungovaly v Kravařích až do roku 1938, kdy kravařský zámek vyhořel.

Starostové debatují s podnikateli

10. března 2011 v 7:29 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Již počtvrté se setkají starostové Sdružení obcí Hlučínska (SOH) s podnikateli a zemědělci z celého regionu. Schůzka, na níž si navzájem přiblíží své problémy a návrhy jak zlepšit spolupráci mezi obcemi a podniketeli se připravuje na středu 13.dubna ve čtyřSi hodiny odpoledne v sále kulturního domu v Bolaticích. Pozváni jsou také zástupci Úřadu práce v Opavě, Hospodářské komory v Opavě a Místní akční skupiny Hlučínsko.
"Z každého minulého setkání vyšly určité návrhy, které napomáhají zlepšit vzájemnou komunikace i spolupráci s podnikateli a zemědělci. Podrobné informace z jednotlivých setkání naleznete na webových stránkách www.hlucinsko.eu, v sekci Spolupráce s podnikateli," doplnil starosta Bolatic a předseda SOH Herbert Pavera.
Podnikatelé, kteří se chtějí zapojit do debaty, ať potvrdí svou účast u starostů svých obcí a své podněty pošlou přímo na adresu starosta@bolatice.cz. do 18. března.

Loutky v muzeu

8. března 2011 v 16:25 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Nejen loutky, ale také plakáty a spousta informací o tvorbě profesionálních loutkových divadel, se lidé mohou dozvědět na nové výstavě v hlučínském muzeu. Výstava začíná v pátek 11. března ve čtyři hodiny odpoledne a potrvá do 29. května. V rámci této výstavy pořádá muzeum také doprovodný program pro základní a mateřské školy - divadelní loutkové představení a výtvarné tvoření.

Masopust, maškary a půst

4. března 2011 v 17:06 | Liana Melecká |  články
Slezsko - Masopust neboli fašank bylo a na mnoha místech stále ještě je, období plné rozvernosti a nevázanosti. Čas zabíjaček, tanečních zábav, veselí a taškařic, povzbuzovaných pálenkou, kterou se masopustní maškary zahřívaly při celodenním obchůzce vesnicí. Masopustní období začíná 6. ledna svátkem Tří králů a končí v úterý 8. března.

Přesně o půlnoci před Popeleční středou. Proč Popeleční ? Protože v ten den se v kostelech udílí popelec - popel ze starých ratolestí jehněd, posvěcený na Květnou neděli předešlého roku. Popeleční středou také začíná čtyřicetidenní velikonoční půst.
Největší masopustní veselí propuká ke konci masopustního období. Přípravou býval již minulý čtvrtek, nazývaný také tučný. Lidé věřili, že v tento den má člověk jíst a pít co nejvíce, aby byl celý rok při síle. Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli. Pojedl se bohatý oběd a už se všichni chystali do hospody k muzice. Také masopustní pondělí probíhalo ve znamení zábavy a tance. V úterý veselí vyvrcholí masopustním průvodem a taneční zábavou s alegorickým pochováním basy. To na připomenutí, že muzikanti odkládají své nástroje až do velikonoc.

V postní době obchází ďábel

Jak prožíval období masopustu za mladých let na Hlučínsku vzpomíná dvaaosmdesátiletý Andělín Kűffel z Chuchelné. "V úterý byla hospoda vždycky plná, protože od Popeleční středy už se u nás na dědině nesměly konat taneční zábavy. Moc se nám to ale nelíbilo, protože v Opavě byly plesy ještě do velikonoc. Běda, když se tam přece někdo z nás vypravil. Hned na nás pan farář hřímal z kazatelny," vzpomíná pamětník. A jak to bylo s dodržováním půstu? "Byla vojna a ani po vojně moc masa nebylo, takže jsme se postili pořád, ale už od Zeleného čtvrtku do Vzkříšení před velikonocemi se nesmělo jíst maso. Říkalo se také, že v době čtyřicetidenního půstu obchází kolem ďábel a na zlatém talíři nabízí všechny svody světa. Ale stejně je dobře si sem tam trošku odštípnout," vtipkuje Andělín Kűffel.

Na Popeleční středu se jedli slanečci

Co se jedlo v době masopustu si vzpomíná také Zuzana Blahetková z Bolatic:
"Bylo to období zabíjaček, takže každý měl v zásobě nějaké to uzené a klobásku. Dětí ale bylo hodně, takže na talíři byla spousta zelí a masa jen na oblíznutí. Však to byl masopust -více půstu než masa" popisuje stravu za doby svého dětství paní Zuzana a přidává, že speciálně o masopustu pekly hospodyně bochánky z kynutého těsta, zvané bobaky, které se potom polily horkým mlékem a pocukrovaly. "Byla to velká dobrota. Na Popeleční středu a Velký pátek byl ale přísný půst a obvykle jsme jedli slanečky nebo pečenáče s bramborem. Taky se vařila krupice, protože o mléko nabylo na vesnici nikdy nouze," vzpomíná žena.

Během půstu se netančí

V sousedním Polsku sice masopustní průvody neznají, ale v úterý se zde hoduje také. V okolí Radzionkowa, u Katovic ve Slezsku se scházejí známí a mládež a pořádají hostinu, kde se kromě jiného podávají také nakládaní sledi. Říká se tomu Ostatky, protože to je poslední hostina před postní dobou. Pak už se až do Velikonoc nepořádají žádné taneční zábavy ani diskotéky. Období půstu má lidem pomoci nejenom v prožíti velikonoc, ale také vylepšit vztahy mezi lidmi. Věřící nejí maso na Popeleční středu a Velký Pátek.

Masopust patří maškarám

Úterý je dnem masopustních průvodů. Chodí od domu k domu a všude jsou maškary pohoštěny jídlem, pitím a obdarovávány penězi. K tomu vyhrává hudba a čím více alkoholu mají účastníci reje v sobě, tím rozpustilejší jsou jejich taškařice. Maškary jsou různé, ale několik tradičních se objevuje v průvodu každoročně. Určitě nesmí chybět medvěd s medvědářem, protože tanec s paní domu jí měl přinést plodnost.
Již v pátek vyšly do ulic maškary v Kobeřicích. Chůzí a tancem unavené maškary se posilnily zabijačkovými specialitami v areálu u hasičů a domácí slivovičkou vypálenou z darů kobeřické země.
V sobotu v osm večer pochovají basu hasiči v Bohuslavicích. Kromě skvělé zábavy jsou pro návštěvníky připraveny i masopustní lahůdky a návštěvníky čeká i tradiční losování tomboly o hodnotné ceny.
Několik let už prochází maškary také ulicemi Bolatic. Podle tradice průvod vyjde v úterý ve čtyři hodiny odpoledne od kulturního domu a večer Bolatičí za doprovodu hudby a plaček pochovají basu.

V Německu maškary rozhazují i hračky


To pravé masopustní veselí vrcholí v těchto dnech v sousedním Německu. Téměř ve všech městech prochází mnoha tisícové průvody ulicemi. Tvoří jej různé alegorické vozy s různou tématikou. Maskované a krojované osádky vozů rozhazují mezi diváky bonbony, hračky a konfety a dospělým rozdávají horké svařené víno. V této parádě nesmí chybět orchestry s mažoretkami, různá spolková uskupení s vlajkami, znaky a spoustou masek. Účast v průvodu je pro místní prestižní záležitostí a proto se každý předhání ve vymýšlení co nejoriginálnějších masek.

Štěpánkovická knihovna soutěží

4. března 2011 v 17:00 | Liana Melecká |  krátké zprávy
Soutěže o nejlepší biblioweb (knihovnický web) v roce 2011
Biblioweb-2011
Obecní knihovna ve Štěpánkovicích se zapojila do soutěže o nejlepší biblioweb (knihovnický web) v roce 2011.
Hlasování se můžete zúčastnit i vy buď na stránkách soutěže o nejlepší knihovnickou prezentaci na Internetu - BiblioWeb 2011
Nebo svůj hlas můžete posílat až do 10. března 2011 přímo zde...

Mám strach z nemocí - vojenský deník pokračovíní

3. března 2011 v 8:37 | Liana Melecká |  zajímaví lidé
Deník z východní fronty 2. března 1942

Mám strach z nemocí. Nedovedu si představit co se stane, až bude tát sníh. Leží tady plno rakví s mrtvými. vetšina padlých se ale pochovává jen do sněhu. Vodu nabírám z potoka. Dnes bylo opět mínus pětařicet stupńů Celsia.

Když potomci Felixe Lipinského ze Šilheřovic objevili v jeho pozůstalosti německy psanou knihu, netušili, co vlastně obsahuje. Až od antošovického kronikáře Valtra Čuraje se dozvěděli, jakou vzácnost drží v ruce. Byly to ručně psané výňatky z dopisů, které jejich otec posílal z fronty své ženě Otýlii během celé 2. světové války. Průběžně, co čtyři dny. Jako obyvatel Hlučínska, které bylo v roce 1938 připojeno k takzvanému Altreichu, musel v roce 1939 narukovat do německé armády. Měl štěstí, jako jeden z mála přežil nejen celých pět let válečných hrůz, ale také zajetí.
"Své ženě Otýlii psal z fronty dopisy co čtyři dny. Tyto originály se již bohužel nezachovaly, ale když se z války vrátil domů, sepsal tuto zkrácenou verzi. Vznikl tak hodnověrný záznam z válečného tažení do Ruska v letech 1941 až 1945," vysvětloval Čuraj.
Felix Lipinský se vyučil řezníkem a první zkušenosti s vojnou získal v Československé armádě. Zde dosáhl hodnosti podporučíka. Když ho v devětadvaceti povolali do wehrmachtu, tato hodnost mu zůstala. Narukoval k pionýrům na ochranu hranic a pak ho nasadili na západní frontu do Holandska a Francie. Po napadení Sovětského Svazu byl převelen na východní frontu, přímo do přední linie směřující na Moskvu.
Zaujaly vás deníky německého vojáka z východní fronty? Pak si je přečtěte od začátku v rubrice zajímaví lidé. Další pokračování, až do konce války najdete na mém blogu vždy přesně v ten den, kdy je Felix Lipinský napsal.